Základní devítiletá školní docházka je u nás povinná. Bohužel jsou na školách i děti, pro které vzdělání představuje něco jako mučení nejdrsnějšího charakteru, především u dětí s poruchami učení a děti silně hyperaktivní. Bohužel to potom je ještě větší mučení jejich rodičů, kteří se s nimi musí denně učit, vše opakovat a výsledek je mizivý. Dnešní školství těmto dětem na základních školách často přiřazuje asistenta ať už osobního, nebo asistenta pedagoga. Pro učitele, ale i samotné dítě a rodiče to je určitým zjednodušením a usnadněním vzdělání. Protože tyto děti běžně nepřiznají, že mají něco udělat za úkol, že se mají připravit na písemnou práci, co si mají dopsat, když v hodině odmítaly spolupracovat. U takových dětí je velmi důležitá spolupráce rodičů se školou a učiteli, stejně jako individuální vzdělávací plán vypracovaný pedagogicko-psychologickou poradnou.
Rodiče i učitelé v takovém případě musí dítě neustále motivovat k zájmu o učivo, vysvětlovat ho tak, aby bylo pro dané dítko přijatelné a pochopitelné. Tyto děti často také jeden den něco umí, ale druhý den mají špatnou náladu, tak se rozhodnou, že nebudou spolupracovat a projeví výkon, který odpovídá tomu, že dítě vidí látku poprvé v životě. Problémem však je, když jde o větší písemné práce, například čtvrtletní.
Možná si říkáte, proč nutit takové dítě do běžné základní školy a nedat ho na školu alternativní, Montessori a podobně, ale to ne vždy a všude je možné. Potom se ještě nabízí možnost, aby rodič zůstal s dítětem doma a vzdělával ho doma. To ovšem není v každé rodině možné a rodiče musí chodit do práce. Je to někdy opravdu těžké, vysvětlit dítěti, že opravdu musí umět psát i číst a dokonce i počítat a že nestačí vědomosti z první třídy základní školy. Bohužel u rozvedených rodičů občas dochází k tomu, že jeden z rodičů dítě přesvědčuje o tom, že vychodit základní školu je zbytečné, o to to má ten zodpovědnější rodič složitější.